Jmenuji se Věra Strnadová.
Jsem foodblogerka a průvodkyně chutnou cestou ke zdraví. Učím delikátně a jednoduše vařit i myslet. Jsem také rodinná manažerka, milovnice jógy a ájurvédy. Nejdříve jsem si (nejen) jídlem zrušila zdraví, abych si jej (nejen) jídlem po několika letech spravila.
Nefandím extrémům a dietám a nechodím do lékárny. Jím co chci, kdy chci, kolik toho chci.
Žiju štěstí. A s láskou tak učím žít i ostatní.
Nebylo to tak vždycky.
Kdysi jsem studovala strojírenskou technologii a posléze ekonomii a řízení podniku na Vysokém učení technickém v Brně, abych úspěšně nastartovala kariéru mimo obor,
jakožto webdesignerka (na volné noze) a posléze webeditorka (Český rozhlas Brno).
Do svých dvaceti let jsem nevařila.
Přesun mimo domov a nadšení tehdejšího mého přítele pro Indii mě donutilo vařit. První, s čím jsem se
v kuchyni naučila zacházet, byla kupa aromatického koření a jeho kombinace s kuřecím masem a jogurtem. První sladké, co jsem sama upekla, byla bábovka.
Dlouhou dobu jsem si myslela, že na obložených bagetách k snídani, instantní kávě, jíškou huštěných omáčkách, kilech tuhého vepřového, párcích k večeři a silné únavě po jídle není nic divného.
Vlastně jsem o tom nepřemýšlela. Vůbec.
Odmalička jsem se potácela na hranici mezi tlustou a oplácanou.
Moje nejzasší vzpomínka na sladké sahá k rohlíku s čokoládou, kterým mě coby batole krmila prababička. Další lahodnou vzpomínku mám na rohlík a vlašák z papíru od modřické babičky a pak si vzpomínám na létem nabitý poctivý vývar ze slepice od slovenské babičky.
Zažila jsem řadu trapných tlustých situací v těláku.
V pubertě jsem vyměnila rohlíky za posilovnu (aniž bych svůj režim s někým konzultovala) a došlo dokonce na štíhlou. Na vysoké jsem se plynule vrátila k bagetám, noční burgerům u stánku a přibrala alkohol a nezřízenou konzumaci sladkého. Už tenkrát bylo trošku divné, že mi otíkaly různé části obličeje. Údajně šlo o neidetifikovatelnou alergii. Zyrtec to „vyřeší“. Bolesti hlavy zase „řešil“ Ibalgin.
Hormonální antikoncepce byla standard.
V pětadvaceti jsem téměř po každém jídle měla křeče v břiše a doslova výbušný průjem.
I na to jsem si zvykla. Omezila instatní kávu (po té byly křeče nejhorší) a každou návštěvu restaurace plánovala tak, abych měla po jídle možnost pobýt čtvrt hodiny na záchodě. Takže třeba každý den po obědovém menu. Tělo troubilo na poplach a já dnes nechápu, jak jsem mohla být tak tupá. Ve všech směrech. Jídlo bylo jen částí skládanky. Emoce, vztahy, krkolomné životní situace, to vše spolu souvisí.
Jídlo se stalo mojí vášní.
Naučila jsem se leccos vařit, založila jsem web Recepty pro každého, pak FoodLife.cz a nakonec
blog U Věrušky v kuchyni. Psala jsem o jídle do Apetitu a občas svými recepty přispívala do dalších časopisů, recenzovala jsem podniky pro MF Dnes a otvírala si stále nové obzory. O jídle a vaření jsem toho věděla stále víc, nikoliv však o sobě samé a o svém těle.
Pak přišel muž, který mě naučil umně sportovat.
Běh, kolo, lyže, brusle, plavání, snad jen potápění nevyšlo. Jenže jídlo pořád špatně. Svoje první těhotenství jsem zahájila akutní střevní virózou a lezla po čtyřech vyčerpáním. Nervní, nevyspaná a nespokojená matka se odrazila na nespokojeném dítku. Téměř dva roky jsem se nevyspala.
Ještě pořád mi nic nedocházelo.
„Vnější život je ve skutečnosti odrazem toho vnitřního. . nápravu hledáme vně, očekáváme, že nám někdo poradí. Jakmile se ale naladíme na své emoce, spojíme se s duší své velkoleposti, máme najednou jasno.“ (Musela jsem zemřít)
Řešila jsem příkrmy pro dítě a neřešila nic pro sebe.
Snažila jsem se jíst zdravě, ale tak nějak bez znalosti všech souvislostí. Do jídelníčku jsem zařazovala čím dál více pro tělo přínosnějších potravin (špalda a celozrnné produkty, obilniny všeho druhu, luštěniny, bio zeleninu), načež jsem získala certifikát výživového poradce. Jenže teorie a praxe, jsou tak trošku odlišné světy, zvláště pak u nás ve střední Evropě. Počítání kalorií ani vyvážený poměr živin nejsou spásné. Jsou tak významné, jaký význam jim chceme přiložit.
Vtípky na mé zdraví a bio stravu jsem slýchala od okolí často.
Nebyla jsem schopná zorientovat se v přemíře často protichůdných výživových informací a především sama v sobě. Ve víru událostí jsem nenalézala vnitřní klid, nadhled a spokojenost. Štěstí se tomu také říká 
„Nevíme, kdo jsme podléháme kritériím a soutěživosti.“ (Musela jsem zemřít)
„Kdo nechce být veden, musí být vlečen.“ (Ivanka Adamcová)
Život (vesmír, Bůh, energie?) nás ale vede, radí a napovídá a vše co se děje, má smysl. Ten dříve či později pochopíme, pokud nasloucháme. Když nenasloucháme, dostaneme políček. Někdo dostává celý život jeden políček (či příležitost k uvědomění) za druhým a širší souvislosti mu nedojdou nikdy. Někdo je spojen s onou energií od narození a někdo mnohé pochopí až ve druhé půlce života.
Nikdy není pozdě.
Políček, který jsem konečně trochu pochopila mě srazil ke dnu.
Psychosomatika funguje a odrazem mých vnitřních nesrovnalostí byla hyperthyreoza, tedy zvýšená funkce štítné žlázy.
Moje srdce, trávení i vylučování jelo na 200%.
Ať jsem jedla cokoliv a v jakémkoliv množství, kila letěla dolů rychlostí 1 kg za týden – tuky však zůstávaly, dolů šla svalová hmota. Byla jsem roztřepaná a unavená, jakoby stále na pokraji virozy, která ne a ne se rozvinout, ale také ne a ne ustoupit.
Nakonec jsem s kočárem neměla sílu vyjet ani do malého kopce.
Do toho jsem kojila druhé dítě.
„Všechny nemoci jsou příznakem nerovnováhy. Je-li systém v rovnováze, žádná nemoc se neudrží.“ (Musela jsem zemřít)
Přivítání, kterého se mi dostalo na endokrynologii si pamatuji dodnes.
„Je vám jasné, že jsem si TO způsobila sama. To máte ze stresu a už na celý život. Někdy se to zlepší, ale pak se to nečekaně zase zhorší. Můžou vám vystoupnout oči, necítíte v nich tlak? Hyperthyreosa vede až k trvalé invaliditě. A měla byste přestat kojit.“
A tehdy mi leccos došlo.
Třicet pět let jede tělo na sračky, sem tam mi dává znamení a já jej neposlouchám.
Cpu se práškama, abych otupila jakékoliv signály. Nerelaxuji a neumím být spokojená. Dost těžko si dovedu představit svůj střed.
Znáte pyramidu PhDr. Svobody? Zelená zóna, červená zóna, panika, modrá zóna a pak kolaps. Ve své pyramidě jsem dospěla k vrcholu.
Díky kojení mi naordinovali třetinovou dávku prášků (Thyrozol) s doporučením přestat co nejdříve kojit, protože bych měla brát alespoň devět pilulek denně. Synovi bylo osm měsíců, já se cítila mizerně, ale byla jsem vnitřně rozhodnutá, že se uzdravím.
Thyrozol jsem brala, ale souběžně s ním vsadila na alternativu.
Prošla jsem mystické odbloky na kineziologii, detox a několik bylinných kúr (české i čínské), vyzkoušela tělové svíce, absolvovala mnoho akupunktury, každý den poctivě cvičila, dvakrát denně praktikovala akupresuru a upravila jídelníček.
Po roce od diagnózy jsem přestala brát Tyhrozol a po dvou letech od diagnózy mi můj čínský lékař řekl, že se u něj už nemusím objednávat. Nejdůležitější na tom všem byl můj posun mysli. Byla jsem to já, kdo si byl jako první jistý, že jsem zdravá.
Nikdo vám nepomůže tak, jako si dokážete pomoct vy sami. Cestu k sobě považuji za klíčovou a skrze jídlo je to cesta chutně schůdná.
Testy z krve ukazují moji hladinu hormonů dlouhodobě vyrovnanou. Prošla jsem si nepříjemným detoxem a byla chvíle s tak mizerným pocitem, že jsem to vše chtěla vzdát. A právě ten okamžik byl velmi důležitý. Důležitější, než všechna ta alternativa. Pomoc zvenku je berlička, takové dobré navedení.
Zásadní věci se začnou dít v momentě, kdy si sáhnete na dno.
Ano, ten okamžik lze obejít nebo jej přeskočit. Třeba právě některou mystickou alternativní praktikou. Jenže ono přeskočené sáhnutí si na dno se vám v takovém případě časem zase zopakuje. Dno je totiž nutné, abyste se měli od čeho odrazit. Dál a výš.. k uvědomění, ke štěstí, spokojenosti a ke zdraví samozřejmě.
Velmi individuální je hloubka onoho dna a také jeho forma. Proto někdo prožije klinickou smrt, aby smysl života pochopil a jiný totéž pochopí po rozchodu se svojí životní láskou.
Přečetla jsem řadu podnětných knih
V paměti mi utkvěly zejména následující:
Otevřené srdce, otevřená mysl (Cchokňi Ripončhe), Musela jsem zemřít (Anita Moorjani), O smrti a znovuzrození (Ole Nydahl), Tibetská kniha o životě a smrti (Sogjal Rinpočhe), Ájurvéda (Dr. Vinod Verma), Učebnice ájurvédy (Vasant Lad, M.A.Sc.), Proč Číňané nepočítají kalorie (Lorraine Clissold), Zákon rezonance (Pierre Franckh), Osho o zenu, Osho tantrická transformace, Najdi si svého marťana (Marek Herman), Prvorozené dítě (Jiřina Prekopová), Muž který prodal své ferrari (Robin S. Sharma), Tak já teda jdu (Hape Kerkeling), Doba jedová (Anna Strunecká), Zdravé bydlení (Vlastimil Žert a kolektiv), Bylinky pro děti a maminky (Magdaléna Staňková-Krohnová), Mým marodům (Jan Hnízdil), Metabolické typy (W. Wolcott a T. Faheyová), Kvantový doktor (Amit Goswami).
Kojila jsem nakonec celých osmnáct měsíců.
Mezitím jsme s mužem naši rodinu částečně posunuli z města do přírody na Vysočinu, kde jsem založila svoji první jedlou perma zahradu.
Dokázala jsem sdílet nesdělitelné s podobně laděným ženským kolektivem, přitáhla si do života nový duchovní rozměr a
začala poctivě cvičit jógu.
Poznala jsem ájurvédu, zjistila svůj dóša typ a další část skládanky zapadla na své místo. V kuchyni jsem nahradila cukr sušenou třtinovou šťávou, medem, javorovým sirupem a sušeným ovocem. Nepoužívám bílou mouku a většina pečených věcí je u nás doma špaldových a pohankových. Moje chutě se tak posunuly, že když vidím průmyslovou buchtu nebo tyčinku, vybavím si automaticky tu trpkou až nahořklou chuť bílého cukru, která mi najednou přestala chutnat.
Jím kdy chci, co chci a kolik toho chci.
Dávám přednost čerstvým surovinám, miluji šest chutí ájurvédských a pět čínských. Vyžívám se v aplikaci zdánlivě nespojitelného koření a v inspirativních úpravách všemožné zeleniny. Občas i masa. Neskutečně ráda peču a plácám sladké. Preferuji rozmanité za studena lisované rostlinné oleje, přepouštím máslo a baví mě aplikovat v kuchyni vše zelené a rozkvetlé, co je jedlé (a ani o tom nevíme). Okolí pak ohromuji kreativitou, systematičností a lehkostí, s jakou kouzlím v kuchyni.
Neznám únavu ani ospalost po jídle.
Zajíkám se radostí, když se mi daří udržet funkční imunitní systém svých dětí a když mi jídlo pochválí můj muž. Stále mě ohromuje, jak perfektně funguje ájurvédská tridóša.
Medituji, učím se zklidnit svůj vnitřní oheň a pozorovat to, čemu říkáme realita a kterou tvoří naše myšlenky. A myšlenky jsou od ega. Proto raději naslouchám intuici. Je to jako kouzlo nebo sen, který skutečně žijete. I když, co je to skutečnost?
Život má každopádně sílu a nechat se tou silou vést je mystické a úchvatné zároveň.
Byť není každý den posvícení.
„Když si uvědomíme svou velkolepost a budeme žít ve své pravé podstatě, kterou je láska, pak si v rámci synchronicity přitáhneme ve správnou chvíli správného učitele, knihu či filozofii.“ (Musela jsem zemřít)
Jsem nesmírně vděčná za lekce, které jsem dostala a za učitele, které jsem zatím potkala.
Na svém zdraví a na zdraví svých dětí pracuji každý den, ale je to práce radostná a tak nějak automatická, stejně jako si každé ráno myjete obličej. Ladím ten náš mikrosvět prostřednictvím jídla, prostřednictvím pocitů, kterými se nechám unášet i prostřednictvím okolí, kterým se nechám ovlivňovat. A hlavně se pořád a velice ráda učím. Od okolí, od svých dětí a konec konců i od sebe.
A teď mám tušení, že nastala správná chvíle podělit se o to vše s vámi.
Pět let zpátky
2010
Recenzentka restaurací v jihomoravské příloze MF Dnes.
Autorka rubriky o sezónním vaření v časopise Toplife.
Autorka rozhlasových rozhovorů o vaření v evropských kuchyních (Český rozhlas Brno).2011-2013
Certifikát poradce pro výživu (škola výživy Mahra).
Vlastní rubrika o (nepříliš) známých surovinách a postupech v časopise Apetit.2012-2013
Pokračování rozhlasových rozhovorů, tentokrát na téma sezónní kuchyně (Český rohlas Brno).
Členka poroty pro Biopotravinu roku 2012.
Recepty pro časopis Instinkt.2014
Lektorát českého vydání kuchařky Julie Child.
Externí spolupráce s časopisem Apetit a Gurmet.
Vaření na podzimní téma v Dobrém ránu České televize.2015
Spolupráce s časopisem Gurmet.
Pravidelné hostování za vařícím pultem Dobrého rána České televize:
* květnové pampeliškové menu
* květnové kopřivové menu
* červnový detox
* červencové vaření na dovolené
* září a vyvážené svačinky
* smoothies a šťávy
* prosincové cukroví bez pečení
Moje filozofie
Poslouchám své tělo, ono samo si řekne, co mu dělá dobře. Nefandím extrémům, nedržím diety, místo toho sleduji fáze Měsíce a sem tam aplikuji očistné dny. Jím všechno, co mi dělá dobře a v množství, které mi vyhovuje.
Nejsem vitarián, vegan ani vegetarián. Přesto jisté prvky všech jmenovaných směrů do svého jídelníčku zařazuji. A to vše v návaznosti na lokální, farmářskou a pokud možno chemicky neošetřenou produkci.
Je mi jasné, že i první krůček směrem ke zdravějšímu stravování se může zdát těžký, nemáte-li potřebné informace. Pro jednoduchou orientaci mrkněte na zdravý talíř Margit Slimákové. Doporučuji projít si celý web Margit a především pak zásoby ve spižírně, které tam doporučuje. Co s tím prakticky v kuchyni se pak zase vraťte nastudovat ke mě
Jak se dopracovat k tomu správnému jídelníčku pro sebe a svoji rodinu, jak přitom finančně, časově i chutně manévrovat a zůstat u toho plni energie, velmi ráda naučím i vás.
Foto s levandulí laskavě poskytl Petr Vokurek.
Právě probíráme