Poslední měsíce na sobě pozoruji, že psaní do tisku generuje závislost podobnou té internetové a taky podporuje fakt, že svůj blog zanedbávám. Za celé jaro jsem se tady vymáčkla jen dvakrát a léto zatím úspěšně ignoruji. V kuchyni mi přitom už dávno propukla ovocná mánie. Je na čase se o jeden borůvkový skvost s vámi podělit.

Předevčírem jsem na závěr psacího maratonu odklikla poslední rest pro TopLife. Bude o letním ovoci v napěněné variantě, vrátím se k loňskému úspěšnému želé a doporučím v něm jednu moc fajn domácí jahodovou skoro zmrzlinu. S tím článkem v kuchyni jsem si užila moc legrace a až přijde jeho chvíle, pustím tady i další podrobnosti, co se mi do textu nevešly.

Teď jsem ale plná borůvkových dojmů. Nejdříve mě pohladilo po duši nedělní  sbírání na Vysočině, užily jsme si jej obě, já i moje malá dcerka. Bylo to její první opravdické lesní sbírání a odneslo to žluté tričko. Všechny nasbírané borůvky jsme pak nacpali – kromě úst – do tradičního rodinného koláče. Recept na něj patří do kategorie archivních a velmi jednoduchých. Sama se ráda pouštím do propracovanějších variant třeba na téma borůvkové košíčky. Jenže kdykoliv se doma zeptám, co chtějí z těch borůvek udělat, odpověď je vždycky stejná: „Udělej ten tvůj borůvkový koláč!“ Teprve po několika koláčích je borůvkám dovoleno rozplynout se do mého oblíbeného žahouru.

Letos se borůvkáč dočkal upgrade a já si jej teď tady musím poznamenat. Sluší mu to v novém kabátě s vanilkovou omáčkou, ale já si stejně myslím, že spěšnou podobu původního kulatého koláče mu už nikdo nikdy neodpáře.

Borůvkový koláč na žlutém polštáři

pečte ve formě o průměru 22 – 24 cm

Suroviny:

400 až 500 g borůvek, 200 g másla, 350 g hladké mouky (zkuste namíchat bílou, pohankovou a špaldovou), 200 g cukru (moučka nebo krupice), 1 lžička skořice

• Borůvky operte a nechte okapat. Rozpusťte máslo a nechte jej vychladnout.

• Mouku nasypte do mísy, přidejte cukr, skořici a rozpuštěné máslo. Prsty směs smíchejte v drobenku.

• Dno dortové formy o průměru 22 až 24 cm vymazané máslem vysypte drobenkou, na ni navrstvěte borůvky, které pokryje zbývající drobenka.

• Koláč pečte na 200 stupňů C (horkovzdušně na 180 stupňů), až drobenka zezlátne (asi 35 minut).

• Koláč nechejte před podáváním odležet, nejlépe do druhého dne. Natáhne vlhkost a je pak vláčnější. Pro efekt z odleželého koláče můžete vykrojit malé koláčky, které pak podávejte na vanilkovém polštáři.
• Vanilkovou omáčku vyrobíte ze 2 žloutků a jednoho vejce, 2 lžic smetany ke šlehání, které metličkou smícháte s trochou cukru a vanilkovým extraktem. Směs dáte do kovové nebo skleněné misky a postavíte nad hrnec s vroucí vodou tak, aby se voda nedotýkala misky. Metličkou stále  šleháte až do omáčkové konzistence. Dokonalou kombinaci na talíři završíte kopečkem hustého bílého jogurtu a snítkou meduňky.

Za tento nápad vděčím Michalu Göthovi. V březnové škole vaření jsme si k polévce uváleli křehké rohlíčky se špenátem. Podle mě není pro listy mladého tuřínku elegantnějšího využití. Zabalila jsem je do těsta už loni na jaře a obdobného kabátku se jim dostalo i letos.

V listech tuřínu sídlí významná koncentrace vitaminů a minerálů, především vápníku, provitaminu A (betakarotenu), vitaminu C, kyseliny listové a železa, nať je dokonce výživnější než samotný kořen. Ten po odkrojení listů šupněte třeba do polévky.

Tuřínovým listům to sluší samozřejmě v salátech. V teplé kuchyni s nimi nakládejte jako se špenátem. Oproti špenátu jsou křupavější a mají taky pikantnější chuť (vařením se lehce otupí), která právě v obalu z listkového těsta pěkně vyniká. Rohlíčky se skvěle hodí k jarem sršícím polévkám (třeba řeřichová, salátová, špenátová) o kterých bude příště taky řeč. Nebo je můžete servírovat ve společnosti patřičného vína návštěvám. Ohromíte!

Teď si už skočte pro jednu Wewalku – chutná a je s ní nejmíň práce (jo, dneska nejsme úplně bio), odklikněte svazek tuřínku a dejte se do práce.

Rohlíčky z listkového těsta s listy tuřínu

na 9 rohllíčků

Suroviny:

balení listového těsta Wewalka, listy z jednoho svazku tuřínku, jedna bílá cibule, plátek másla, sůl, pepř, muškátový oříšek, ideálně zeleninový nebo kuřecí vývar – může být i voda

Nadrobno nakrájenou cibuli zpěníme na másle, zmírníme plamen a za častého míchání cibulku restujeme klidně i deset minut. Nesmí však hnědnout! Přidáme nahrubo nasekané listy tuřínu a zalijeme trochou vody nebo vývaru, aby se při dušení listy nepřipálily. Dusíme zhruba 10 minut. Voda se nemusí všechna vyvařit. Osolíme, opepříme (pro děti lze vynechat) a ochutíme čerstvě strouhnutým muškátovým oříškem. Nakonec směs proženeme přes sítko a lehce přitlačíme, abysme se zbavili přebytečné vody.

Těsto rozložíme a pomocí otočeného plitkého talíře a rádýlka z něj vykrojíme dvě kolečka, ty rozkrájíme na trojúhelníčky (viz. foto). Na každý trojúhelník šupneme trošku připravené tuřínové náplně a zarolujeme. Poklademe na plech a potřeme rozšlehaným vejcem. Pečeme při 180 stupních horkovzdušně 15 minut.

Celý duben jsem sem si ani neškrtla. Nenapsala žádnou recenzi, nedoplnila blog a nestihla Rudyho Linku. Ale aspoň jsem si zachřestila na farmě, okopala pradědovy jahody mezi vínem, opekla povinný čarodějný špekáček a ukojila neudržitelnou potřebu po hebkých citrusech.

Jaro není zrovna čízkejkové období. Asi by se více hodil koláč z rebarbory, bylinkové máslo a různorodá míchanice zelených natí v polévce. Jenže já mezi pampeliškami, sedmikráskami, kopřivami, salátem a další jarní krásou dostala chuť na cheesecake. Můj čízkejk s ricottou a citrusy, co bere do hry i pomeranč, je svěží a raz dva hotový (a taky pak rychle pryč).

Nechce se mi chodit kolem horké kaše, stejně všichni víte, co je cheesecake a co od něj můžete v domovském USA očekávat. Dneska půjdem rovnou na recept. Přijdou si v něm na své příznivci alternativních surovin z méně tučných zdrojů. A teď honem, v troubě na mě tůtá právě dopečený chleba a v posteli vrní každou chvíli vstávající dítě. Až vstane, budu už zase celá jeho, teda její

Moje nejmilejší variace na cheesecake

do formy o průměru 25 cm

Suroviny:

1 ricotta, 1 kysaná smetana (bio), 4 polévkové lžíce vloček agaru přivedených k varu ve 200 ml vody a povařených cca 8 minut (musí se rozpustit), kůra a šťáva z 1 citronu, kůra a šťáva z 1/2 pomeranče, cukr dle libosti (já teď ráda fruktózu), oblíbené sušenky a máslo na korpus

Korpus ze sušenek a másla uplácejte podle klasiky, třeba jako tady. V míse rozmíchejte ricottu, smetanu, kůry a šťávy, oslaďte a přidejte rozpuštěný agar. Promíchejte a neotálejte, směs rozetřete na korpus. Vychlaďte a dejte se do něj

Nezasvětit Velikonoce barevným vajíčkům je hřích a použít k jejich barvení Ečka v čele s Benzoanem sodným je hřích na druhou. Nahmátněte ve spíži raději slupky z cibule, červené zelí, kurkumu a nebo červenou řepu. Ti všichni a mnozí další mají k barvení (čehokoliv) hodně co říct.

S nadšením jsem před rokem přivítala Janin článek o přírodních barvách. Některé z nich mi už tenkrát prošly rukou a třeba kurkuma nám při mytí nádobí dává svou žlutou urputností zabrat.

Není nic jednoduššího, než si před svátky opatřit zeleninu s kořením a zahájit pátrací akci po dostatku bílých vajec. A je ještě jednodušší, vzít vejce hnědá a vybarvit se na nich. Pro pobavení a radost těch nejmenších přiberte do hry i vejce křepelčí, jejich barevnou variabilitou budete možná překvapeni!

Jak na to?

• Všechna vejce (slepičí hnědá, bílá, křepelčí) ponořte do dostatečného množství vody s přídavkem zvoleného barviva a za doprovodu dvou-tří lžic lihového octa přiveďte k varu. Vařte mírným varem dvě minuty a křepelčí vejce vyjměte, vařte další dvě minuty a vypněte plamen. Křepelčí vejce vraťte do vody a umístěte do lednice přes noc.

První křepelčí vejce na obrázku výše se vařilo se strouhanou červenou řepou a po nočním pobytu s oním barvivem v lednici pozbylo barvy úplně. Tedy z vody jsem jej vytáhla lehce barevné, ale všechna barva i s původními flíčky šla pěkně sloupnout Ejhle, ze strakatého vejce máme vejce bílé a vařené. Druhé vejce barvila kurkuma, třetí slupky červené cibule.

Na tomto obrázku trůní vlevo nahoře slepičí vejce barvené červenou řepou, vedle se vyvedly slupky červené cibule a vespod kurkuma. Všechna vejce byla původně hnědá.

Pozor dejte při vytahování vajec z barvícího roztoku. Všechna byla velmi náchylná na smazání barvy pouhým setřením rukou. Opatrně jsem je dvěma prsty vytahovala a nechala zcela oschnout. Některá snesla i lehké otření papírovou utěrkou. Teprve po dokonalém oschnutí byla barva stabilní. A při dalším pobytu v lednici se nijak nezmění. Zvláštně se po obarvení chovají vejce křepelčí, která mají tendenci se svého morouhatého zbarvení zbavit úplně a když jim v tom opatrnou manipulací bráníte, zůstanou někdy jakoby „chlupatá“ – třeba to tmavé vlevo pod narciskou.

Až vajíčka vystavíte na obdiv do záře slunečního svitu počítejte s tím, že na rozdíl od těch chemicky barvených, rychle vyblednou. Vadí to však někomu? Když je stejně obratem všechny sníme

• Víte, že E211 – Benzoan sodný je přísada nevhodná pro děti? Přidává se do barviv na vejce (mimo jiné) jako konzervant. Existuje u něj silné podezření, že přispívá k rozvoji dětské hyperaktivity, obzvlášť v kombinaci s umělými barvivy. U citlivých lidí nebo lidí s chronickým astmatem či kopřivkou může vyvolávat nebo zhoršit jejich příznaky. Reakce bývá silnější v případě kombinace s jinými látkami, např. tartrazinem, šup a máme tu potravinářskou žluť. Informace o tom, ve kterých dalších potravinách se E211 vyskytuje, najdete zde.

Letošní kalendář ruku v ruce s počasím hlásí definitivní jaro. Zasejte řeřichu, natrhejte kopřivy, nakupte jehněčí a vejce (k barvení se tady dostaneme co nevidět) a dejte se do pilování velikonoční hostiny. Třeba pod vedením Michala Götha z brněnské restaurace U Kastelána. Máte na to týden!

Já vím, že se opakuju, ale tento úvod si nemůžu odpustit…restaurace U Kastelána dlouhodobě přizvukuje nejlepším pražským podnikům a zmínka o ní nechybí v žádném z Maurerova výběru Grand restaurant. Pro pořádek připomínám, že Grand restaurant je nezávislým průvodcem po nejlepších restauracích v zemi. Restaurace U Kastelána obsadila pro letošek v absolutním hodnocení čtvrté místo a ráda (a oprávněně) se pyšní tím, že léta Páně 2005 obsadila jako jediná mimopražská místo první.

Šéfkuchař Michal Göth umí skvěle uplatnit to nejlepší z francouzské a italské kuchyně a je mimo jiné znám svým otevřeným přístupem k místním zdrojům a surovinám. Dalo se tedy předpokládat, že v předvelikonočním kurzu školy vaření nebude chybět jehněčí z Vysočiny a kopřivy a medvědí česnek z lesa někde za Brnem Jenže 14. března pod pokrývkou sněhu ještě žádné kopřivy nerostly a na čerstvé jehněčí s kůzlečím bylo taky příliš brzo. Přesto se nám jehněčí povedlo i to vakuově balené a králík místo kůzlečího taky ohromil.

Jak se vaří s šéfkuchařem

Když jsme se v počtu čtyř sešli na baru Michal Göth nám oznámil, že víc nás dnes nepřijde. Paráda, víc komornější vaření jsme si přát nemohli. Michal bleskurychle nadiktoval dnešní menu a hned radil s jakou moukou upečeme nejlepší chleba, tu byl u mě při sekání bylinek a hned zase u kolegy při vykosťování kýty. Mezitím v klidu stíhal ještě řadu přípravných úkonů. Pravda, páni kolegové byli více soběstační, tedy s kuchařskou průpravou na tom o něco lépe, než já. Vzápětí jsem zjistila, že krájet správně cibuli se budu učit ještě sakra dlouho, že vykostit, odblanit a pak svázat jehněčí kýtu dá špetku práce a že vlastně skoro neumím vařit. Recepty po mě nechtějte, přesné znění jsem zachytit nestíhala. Za to jsem se dozvěděla třeba to, jak dodat hovězímu vývaru lepší šmrnc.

Přejít na jinou kulinární dimenzi v restaurační kuchyni je zábavné a poučné zároveň. Na programu našeho vaření bylo:

Věřte, nevěřte, pohodová příprava toho všeho nám zabrala slušných pět hodin. S kávovou pauzou a za občasného postávání nad sporákem.
Ke slovu se dostala kupa česneku a hromada bylinek, olivový olej a Fleur de Sel, ibišková sůl, kýbl zeleniny a zhruba kilo másla. Právě máslem (a pepřem) Michal Göth totiž nešetřil. To nakonec poznáte na jemné konzistenci výsledného sosu – velké poučení pro českou moučně zahušťovací neřest.

Chápu MichaLovo i Juliino nadšení ze školy vaření. Já jej sdílím taky. A prosím pěkně, vaření z restaurační kuchyně se vážně dá přesunout k vám domů. U mě v kuchyni na výbornou prošla bylinková polévka (funguje i se špenátem a polníčkem) i jehněčí kýta (pro změnu se šťouchaným bramborem). Ale jeden nedostatek přece jenom mám. Líbilo by se mi ráno přijít do kuchyně k připraveným surovinám, oloupané zelenině a začít prostě jen vařit. Hledám kapacitu na noční loupaní

Za cenu v rozmezí 1500 až 2500 (podle surovin a počtu chodů) strávíte den v restaurační kuchyni a co si připravíte, to si taky sami naservírujete a za doprovodu vybraných vín sníte. Můžete si pozvat i jednoho hosta. Předvelikonoční kurz už nestihnete, ale rozpis těch dalších máte k dispozici.

Nakonec mi jarní nálada velí, popsat aspoň tři recepty tak, jak zafungovaly i u mě v kuchyni. Řeřichovou polévku, velikonoční hlavičku v netradičním provedení, která je prý pro jižní Čechy nadmíru tradiční a jehněčí kýtu, co z ní za necelé dvě hodiny dostanete tak harmonickou symfonii chutí, že si na údajnou pachuť jehněčího ani nevzpomenete.

Dobrou velikonoční chuť!

Řeřichová polévka

Suroviny na 1 porci:

2 a 1/2 šalotky, dvě lžíce másla, sůl, bílý pepř, kuřecí vývar, mléko nebo smetana, čerstvý špenát a řeřicha

Postup:

Šalotku zpěníme na másle, přidáme kuřecí vývar (asi 3 naběračky), sůl a bílý pepř a vývar odpaříme. Opět přilijeme kuřecí vývar (v množství na jednu porci) a chvíli vaříme. Přidáme špenát a řeřichu, rozmixujeme, propasírujeme, přidáme mléko a mixujeme do pěny.

Velikonoční hlavička

Suroviny na plech:

10 rohlíků krájených na kostičky, 700 g uzeného masa na kostičky, 3 stroužky česneku, plochá petržel nasekaná, nasekané kopřivy nebo medvědí česnek (i jejich kombinace) – našem případě dostala slovo bazalka, hrst krupičky, půl kostky droždí, 10 vajec – žloutky a bílky zvlášť, vývar

Postup:

Vše smícháme se žloutky a pak zapracujeme sníh z bílků. Necháme chvíli na lince odpočinout a pečeme při 180 stupních Celsia 40 minut.

Jehněčí kýta s bylinkami

Suroviny:

jehněčí kýta, hrst nasekaného rozmarýnu a hrst tymiánových lístků, olivový olej, sůl, čerstvě mletý pepř, česnek, na větší kusy nakrájená mrkev a cibule (asi po 3 kusech na jednu roládu), tři až čtyři velké stroužky česneku, snítky tymiánu, 2 lžíce rajského protlaku, polosuché bílé víno, hovězí nebo telecí vývar, studené máslo

Škola vaření U Kastelána - jehněčí kýta

Postup:

Jehněčí kýtu vykostit, odblanit a zbavit uku. Nachystat (rozříznout) na roládu, naplnit směsí drceného česneku, sekaného rozmarýnu, tymiánu, soli. Zabalit, svázat provázkem a na oleji orestovat.
Pak orestovat kusy mrkve, přidat cibule (funguje bílá i červená), česnek, tymián a 2 lžíce protlaku. Přilít víno a nechat odpařit.
Přilít 4 naběračky vývaru a zavařit. Přidat opečené maso a dát do trouby na 180 stupňů Celsia. Peče se podle stáří masa a velikosti rolády – mě doma stačila hodina a čtvrt. Hotové maso vyjmout a dát do tepla.
Sos přecedit přes cedník a svařit na polovinu, nakonec zamixovat po kouskách studené máslo.
Podáváme s velikonoční hlavičkou.

Letošní březen zasvětil SKIP čtenářům. V rozhlase poběží čtenářská soutěž – podle ukázky poznáváme knihu a autora (mimochodem můžete vyhrát Pohlreichovu Bravo, šéfe). A já se ptátm, čtete? Mně na nočním stolku momentálně trůní tři oblíbenci. Pochlubte se, ke kterým knížkám se vy stále vracíte. A nebo jste papír nadobro vyměnili za monitor?

Nejsem knihomol. Hodiny co bych mohla trávit s knihou, trávím obvykle s počítačem a když s těžkými víčky před spaním do něčeho koukám, je to obvykle kuchařka. Ale i ty se dají číst a k některým se moc ráda vracím. Nejen pro recepty, ale pro čtení. Z těch současných v tom vede Rande s gurmánkou Šárky Škachové a Biokuchařka Hanky Zemanové. Před spaním si se stále větší oblibou pročítám vtipné výklady Roberta L. Wolka v jeho What Einstein Told His Cook: Kitchen Science Explained a na některé recepty jeho ženy mám dodneška zálusk.

Moji další úchylkou (podstatně menší, než jídlo) je kosmologie a fyzika. Fascinována červími dírami se nořím do vesmíru Marcuse Chowna. Je hned vedle (a naprosto vyprodaný), jsem paf z vratkých základů fyziky, představuju si supratekuté helium, dělení elektronu a nekonečně mnoho realit. Mám ráda Grygarovy výklady (hlavně ty přednáškové) a úplně by mě dostalo, kdybych někdy pochopila rovnice Stephena Hawkinga.

Po duši mě pohladí čínské vědění, třeba se zabydlovacím výstupem v podobě feng-shui. Nemůžu zapomenout na pohodové povídání Hape Kerkelinga o putování Španělskem s Božím podtextem Tak já teda jdu aneb Moje Svatojakubská pouť. Baví mě Paulo Coelho a v knihovničce mám pečlivě schovanou Vzhůru do jináče od Kaz Cooke. Dostala jsem ji v těhotenství od kamarádek a lepší komentáře k průběhu tohoto období ženského života si představit nedokážu.

Stále jsem se nedostala k Pochoutce Muriel Barbery, zatímco Kulinářská velmoc Británie Benjamina Kurase mě nechává chladnou (na rozdíl od povedeného Tao sexu)

A co vy?

Čtrnáctou únorovou neděli jsme se obratně naučili zasvětit láskyplným citům. Ta letošní však není jen tak ledajaká, jenom zamilovaná. Právě 14. února 2010 začíná čínský rok Tygra, prý bude plný dynamiky, zvratů a emocí. Co víc, ve stejný den končí u nás v České republice jedno bujaré období, období masopustu.

Pamatujete si, kdy naposledy jste byli na zabíjačce? Já tak nějak v osmnácti letech. Právě prasečí porážka a pompézní hodování odvěky provázelo celé období masopustu až do jeho skvostného závěru. A protože ten letošní připadá zrovna na zamilovaný víkend, zkuste vyměnit čokoládová srdce za koblihu s vepřovým kolenem (nebo si dopřejte oboje) a užít si v duchu pompézních čínských oslav nového roku naše poslední bujaré radovánky před Velikonocemi. V Popeleční středu 17.2.2010 totiž začíná období čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi.

Od Tří králu do středy

Lednové hodování (masopust začíná svátkem Tří králů) se všemi koblihami, uzeným, tlačenkami, klobásami a prejtem je za námi, vrcholí rej masek a zabíjačkové období. Podle tradic ovšem pouze závěr masopustu, tedy poslední tři masopustní dny jsou vhodné k pořádání domácích hodokvasů. Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný „tučný čtvrtek“ či „tučňák“ (letos 11.2.2010). Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.

Hlavní masopustní zábava začínala o masopustní neděli (14.2.2010). I v tento den byl oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali k muzice. Také pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance a vyvrcholením masopustu bylo úterý. Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní divadelní představení. Popeleční středou (letos 17.2.2010), následující po masopustním úterku, pak začíná dlouhé období půstu, kdy je zakázáno jíst maso a tradice velí střídmost.

V čase masopustu je zvykem jíst nejenom hodně, ale také jíst mnoho druhů jídla. Jediným pokrmem, který se již v 1. století rozšířil po celé zemi coby neodmyslitelný a opravdový masopustní chod, je masopustní kobliha. Tomuto moučníku byla dříve přisuzována magická síla. Několik kousků z první upečené várky koblih se vždy uschovalo, usušilo a posléze rozdrtilo na prášek. Během roku se pak tento prášek přidával do krmiva nemocným zvířatům. Důvodem hojného jídla v tyto dny však nebyl jenom samotný požitek z jídla, ale také vazba na pověry: říkalo se, že kdo v tyto dny hodně jí, bude mít dostatek jídla na stole po celý rok.

Masopust u vás doma

Na konec masopustu se vší slávou se můžete v sobotu 13.2. zajet podívat třeba do Toulcova dvora nebo vinařských Hustopečí. A když se přece jenom budete chtít  masopustit v teple domova a ne zase tak úplně tučně, mám tu tip na koblihy, co jsou místo smažení pečené a vepřové koleno, co jej v klidu za dopoledne upečete v troubě. Za obojí neděkujte mě, ale mé mámě, co tohle jídlo s láskou pro nás všechny navařila a neznámým kuchtíkům/kuchtičkám, co ty recepty hrnou mailem (fotky jsou samozřejmě moje).

Koblihy pečené v troubě

(na 24 kusů)

Suroviny:

Těsto: 500 g bílé pšeničné hladké mouky, 250 ml mléka, 1 žloutek, 40 g cukru, 50 g másla, špetka soli, 1 vanilkový cukr, 42 g čerstvého droždí (1 kostka)
Náplň: marmeláda nebo povidla
Na potření: kousek másla, až 3 lžíce rumu podle chuti

1. Ze surovin vypracujte těsto a nechejte jej v míse přikryté utěrkou vykynout do zhruba dvojnásobného objemu.
2. Vykynuté těsto po částech rozválejte a vykrájte z něj kolečka (bezva k tomu funguje třeba otočený hrníček).
   
3. Na polovinu koleček dejte marmeládu nebo povidla a druhým kolečkem přikryjte. Okraje prsty pořádně stlačte.
   
4. Koblihy naskládejte na plech vyložený pečícím papírem a nechte dalších 20 minut kynout.
   
5. Troubu předehřejte na 180 stupňů Celsia a vykynuté koblihy pečte 12 až 15 minut dozlatova.
   
6. Hotové ihned potřete rozpuštěným máslem, které jste smíchali s rumem a bohatě pocukrujte.

Pečené koleno připravíte podle instruktážního souboru, co mi došel mailem. Obvykle ty mailem kolující recepty házím z různých důvodů do koše, jenže tento nás uhranul – nejdříve moji maminku, v zápětí i mě a hlavně celou mužskou část naší rodiny. Vivat kolenům!

Konečně! Máme jej tady. Sněhově bílé, zaručeně čerstvé a pěkně tučné mléko přímo od krav. Po blízkých Rosicích a Vyškově se na řadu dostalo i Brno. Tedy ne tak docela, „brněnské“ nákupní centrum Olympia totiž patří k docela jinému městu, k mým milým Modřicím.

První brněnský automat na mléko začal nyní fungovat u vchodu do hypermarketu Albert v nákupním centru Olympia. Centrum leží na okraji Brna u výpadovky na Bratislavu a územně skutečně náleží blízkému městu Modřice. Jak je automat úspěšný se dá po pár dnech provozu zatím jen lehce odhadovat, faktem je, že mlékomatům v dalších městech se dostává nebývalé pozornosti. A to je dobře!

Nákupní centrum Olympia je bezkonkourenčně nejnavštěvovanějším centrem v Brně. Už po dvou dnech provozu místního mlékomatu si u něj počkáte, fronta lidí ale velmi rychle postupuje. Ovládání automatu je „user friendly“ a o víkendu u něj dokonce fungovala nápověda. Na zákazníky dohlížel, radil a diskutoval sám pan jednatel společnosti taico, která distribuuje italské Latteria. Princip je stále stejný – lahev si buď přinesete svoji nebo koupíte místní za 7 Kč z lahvového automatu, ten vhozené mince i rozměňuje. Do mlékomatu pak už házíte přesně odpočítanou částku 16 Kč za litr, otevřete dvířka, nastavíte lahev a stisknete čudlík. Lahev je dobré nastavit tak, aby mléko stékalo po stěně a tolik nepěnilo. Mléko dodává ZEMAX Štibořice, a.s. a s podobnými mlékomaty ve Vyškově a Rosicích nemá tento nic společného. Jde o novou (brněnskou) síť. Další automaty na mléko se brzy objeví u obchodních center – u Avion shopping parku, ve Vaňkovce, v Albertu v Líšni a na Lesné a taky na Ečerové v Bystrci.

Latteria hlásá, že je mléko třeba převařit. Ano, z hygienických důvodů, pro váš klid a především pro malé děti jej podrobte pasterizaci, tedy prožeňte osmdesáti stupňovým „varem“ po dobu alespoň deseti sekund. Mléko se pasterizací nikterak nezmění – vitaminy a prospěšné látky zůstanou beze změny. Díky pasterizaci se rovněž prodlouží doba trvanlivosti. Samozřejmě skladujte v lednici a spotřebujte co nejdříve. Procento tuku v čerstvém mléce je 3,8 o čemž vás hned přesvědčí typická tučná chuť skutečného mléka. Taková, jakou jsem naposledy chutnala v dětsví.

A jestli máte z prvního nákupu mléka obavu, můžete se dopředu kouknout na instruktážní video na stránkách ProMeteA (odkaz v pravém sloupci pod nadpisem Video).

AKTUÁLNĚ 14.4.2010
Další mlékomat byl instalován na ulici Oblé v brněnské části Nový Lískovec. Najdete jej kousek od novinového stánku u zastávky Oblá. Je pěkně označen černo-bílou kravičkou u silnice. Dodavatelem mléka a provozovatelem je Agros, a.s. Vyškov Dědice. Litr stojí 16 Kč, plastovou lahev si můžete v automatu koupit za 10 Kč.
Aktuální cena litru mléka v mlékomatu u Olympie se zvedla na 18 Kč.

Právě jsem dovařila čaj. Ano, ten indický chai. Směsku, co si podmanila svět a semínkem exotiky rozložila naši evropskou představu o čaji. Přesněji šlo o semínka (hodně semínek) a nerozložila, ale obohatila.

Masala chai pro English speaking countries taky Chai tea a Chai tea latte má své kořeny ve staleté historii a domov v dálné Indii. Jeho síla tkví v kombinaci koření a čaje, cukru a mléka. Staří Indové brali čaj jako léčebný prostředek přírodní medicíny a v dnešní době také některé Masala chai směsi vychází z ajurvédy.

Receptů však existuje vícero a žádný z nich není závazný. Dokonce ani postup přípravy není jednotný. Jistá je jen hrubá skladba surovin. Bez kvalitního černého čaje (ideálně Assam), koření (základ tvoří skořice, kardamom, anýz, hřebíček, zázvor a případně fenykl), mléka a sladidla se neobejdete. Směs pak můžete se vším všudy vařit rovnou a nebo si dáte práci se svařením vody s kořením a mléko, čaj a cukr přidáte později. Konec konců si Chai tea můžete dopřát i v sáčku. Pod názvem Chaipur jej produkuje J.J.Darboven a ke koupi či ochutnání nabízí třeba Café Steiner. Chaipur v nabídce pro maminky má i dětská kavárna Café&Play v Brně. Jenže, znáte ty instantní věci, sáček je pořád jenom sáček a sáčkem zůstane. Jen se nesnažte nahradit nenahraditelné, zvlášť v tomto případě. Kdo nemá rád kardamom, dá si tam kardamom Koření nevynechávejte maximálně doplňte pomerančovou kůrou, pepřem nebo muškátovým oříškem.

Kromě svařáku a grogu neznám lepší zimní substanci. Masala chai je nealko, povzbudí (nezapomeňte na kofein v černém čaji) a zahřeje vyváženou kombinací horkého koření. To se ostatně opakuje v řadě indických receptů a společně s chilli má v horkém podnebí mimo jiné dezinfekční účinek. Jo, Indové pijí vlažný čaj při třicítce ve stínu.  Jenže my máme třeskutou zimu uprostřed Evropy, klepeme kosu, chceme zahřát, takže hurá na HORKÝ chai! Abych nezapomněla, on vás navíc zasytí!

Surovina po surovině

• Čaj: použijte co nejkvalitnější černý sypaný, ideálně Assam či Darjeerling.
• Koření: základ tvoří skořice, kardamom, anýz, hřebíček, zázvor a případně fenykl. Pro větší pikantnost přidejte pepř. Zkusit můžete i strouhaný muškátový oříšek, čerstvě nastoruhanou pomerančovou kůru nebo mandle.
• Sladidlo: bílý cukr ujde, ale pro výraznější chuť zkuste cukr hnědý, palmový nebo Demerara. Použít můžete i med. Sladidlo v čaji podpoří chuť koření, proto jej rozhodně nezapomeňte!
• Mléko: nejlépe plnotučné, dodá nápoji jemnost a sílu zároveň.

Masala chai podle Věrušky

na 2 hrnky

Suroviny:

2,5 hrnku vody (500 ml), 2 čajové lžičky strouhaného nebo nasekaného zázvoru (cca 8 g), 1/2 čajové lžičky anýzových semínek, 1/2 čajové lžičky fenyklových semínek, dva špalíčky skořice (6 g), 1 čajová lžička semínek kardamomu, 5 hřebíčků, 2 až 3 vrchovaté čajové lžičky kvalitního sypaného černého čaje (Assam, Darjeerling), 2 polévkové lžíce medu, 200 ml plnotučného mléka

1. Vodu společně s kořením (zázvor, anýz, fenykl, skořice, kardamom, hřebíček) přiveďte k varu a vařte 5 minut.
2. Přidejte čaj a mléko, přiveďte těsně k bodu varu (pozor, ať mléko nepřekypí) a vařte  na mírném plameni dalších 5 minut.
3. Vypněte plamen a nechte pod poklicí dalších 5 až 10  minut stát. Chuť koření a čaje se ustálí.
   
4. Přeceďte přes jemné sítko do konvice, oslaďte a podávejte horké!
   

K oslazení v tomto receptu klidně použijte hnědý cukr a pro výraznější a pikantnější chuť zkuste ke koření přidat tři kuličky pepře. Množství v receptu vystačí na dva šálky, při větším počtu konzumentů suroviny patřičně znásobte. Přípravu trošku zkrátíte, když si dopředu nachystáte směs koření i s čajem. Tu pak svařte společně s vodou (opět přivést k varu, vařit 5 minut), přidejte mléko, pět minut povařte a ihned podávejte.

Mám ráda svůj mixér, používám jej každý den a když u nás jen tak někdy zazvoníte, pravděpodobně mě zastihnete v kuchyni s metlou v ruce. Kdepak s koštětem, ale s kuchyňskou metličkou, prosím. Ne, nepřeháním. Jestli se rádi pohybujete v kuchyni a myslíte, že jste na tom lépe, čtete dál. Vlastně, čtete dál, tak jako tak. A pochlubte se s vašimi neoblíbenějšími kuchyňskými věcmi. Věřím, že minimálně jednu máte.

Jsem posedlá (mimo jiné) noži, příbory, naběračkami, dózami, miskami, košíčky, hrnci, pánvičkami, vařečkami, mixérem, sklenicemi, hrnky, kořenkami a vůbec celou tou početnou kuchyňskou partou kolem. Vždyť mi dělá společnost při každém vaření. Máme ji doma každý, větší či menší. A v každém spolku pár jedinců vyniká. Znáte to, máte nožů několik, ale jen ten jediný (na úkor ostatních) vás to nutí používat stále dokola. Obvykle to neřešíte, jenže pak se onen favorit najednou ztratí, zlomí, poškodí. Miláček putuje do koše a vy s těžkým srdcem taháte ze šuplíku náhradníka. Počkat, jaký miláček? Vždyť je to jenom nůž! Jenže jak bezvadně krájel, zvládl i cibulový masakr při návštěvě bratrance kuchaře a báječně se držel! Já mám takových lásek hned několik. Ano, i k nádobí lze mít cit

Nedám dopustit na ošoupanou a otvory prošitou vařečku (beru ji na každou apartmánovou dovolenou), mám ráda metličku a ještě víc ponorný mixér. Mrkev odmítám skladovat jinak, než v oblíbené dóze a neznám propracovanější škrabku, než je ta moje. Za poslední rok jsem do své kuchyně taky pustila plast z Tupperware (třeba zmíněná škrabka), odšťavňovač, kdejaké pánve, keramické nože a taky formy ze silikonu. Posledním dvěma jsem na chuť nepřišla. Zato mě okouzlil právě dopečený domácí chléb a čerstvě vymačkaná šťáva, přišla jsem na IQ inteligentní nádoby a oprášila zaskládaný mlýnek na maso (co pomele kdeco dalšího).

Blok čestných míst naší knihovničky je vyhrazen pro kuchařské poklady, ke kterým se stále vracím. Kávu piju z nemožně malého designem prošpikovaného šálku, co se zvláštně drží a moc mi z něj chutná. Na čaj mám květovaný ucháč a víno bych si nejraději dávala ze středověkkých zelenkavých pohárů, jenže v nich pak není barva vína řádně vidět…

A teď vy, pochlubte se, máte taky svého kuchyňského favorita, úchylku, rituál? Sem s nimi!